Je medicína fakt tak těžká?

Ahoj, vítejte u dnešního videa. Teda vlastně ne… článku. Po dlouhý době. Fakt dlouhý. A upřímně? Asi už chápu proč jsem tak dlouho nic nenapsala. Protože jsem byla úplně vyšťavená. Pro ty, co to čtou poprvé – jsem v 5. ročníku medicíny. A jo… je to přesně takový, jak si myslíte. Jen možná ještě horší.

Medicína je strašně dlouhá. A není to jen o tom, že se dlouho učíš. Ona se ti fakt dostane pod kůži. Začneš přemýšlet jinak, reagovat jinak… a někdy si říkám, jestli je to dobře nebo ne. Třeba úplně obyčejná věc – lidi. Dřív jsem měla pro každýho pochopení. Teď? Ne vždycky. Když někdo půl roku chodí po doktorech, pořád si na něco stěžuje, všechno je „divný“ a nic se nenajde… tak už v sobě nemám automaticky tu lítost. Spíš si říkám, jestli je problém fakt v těle. Zní to hnusně, já vím. Ale tohle s tebou ta medicína udělá.

A pak je tady druhá věc, která mě občas fakt vytáčí. Zdraví. Všichni říkají, jak je nejdůležitější… ale podle toho, jak se lidi chovají, to tak vůbec nevypadá. Vidíš člověka, kterej roky kašle na sebe, jí blbě, nehýbe se, ignoruje problémy… a pak přijde moment, kdy se to sesype. A najednou: „Vy to nějak spravíte, ne?“ A já si v hlavě říkám… jak jako? Jakože za 10 minut otočím roky toho, co jsi dělal? Jedním vyšetřením? Jednou návštěvou? Ale nahlas to samozřejmě neřekneš.

A do toho jsi ty. Unavená, přetížená, občas úplně mimo. Jsou dny, kdy fakt pochybuješ, jestli na to máš. Jestli jsi neudělala blbost. Jestli by nebylo jednodušší dělat něco jinýho a mít klid. Pamatuju si, jak jsem jednou stála v nemocnici, úplně vyřízená, hlava plná věcí, tělo už nefungovalo… a do toho si uvědomíš, že tady nejde o známky. Že tady fakt o něco jde. A že když něco posereš, tak to má a bude mít následky. A tenhle pocit si poneseš domů. A někdy se ho nezbavíš ani když si lehneš.

Pak si vzpomenu na anatomii v Hradci a na Hájka. „Slabý kusy musí pryč.“ A já si tehdy říkala, že to je přehnaný. Teď už si tím tak jistá nejsem. Ten systém tě fakt filtruje. Pomalu, ale jistě. A mezi tím vším běží normální život. Kamarádka ze střední se stihla vdát a rozvést. Někdo rozjel byznys. Někdo má úplně jinej život. A ty sedíš nad skriptama a řešíš další cyklus, další nemoc, další lék. A občas tě napadne, jestli to za to stojí.

Měla jsem třeba strach jít na vojenské lékařství. Kvůli závazku. Že budu někde „uvázaná“. A táta mi řekl: „Těch 6 let uteče jako voda. A těch dalších taky.“ A to je přesně ono. Čas stejně uteče. Takže i kdybys dělala něco jinýho… budeš o 6 let starší tak jako tak.

A víš co je na tom všem vlastně nejvíc paradoxní? Ona ta medicína možná není tak těžká.Fakt.

Když si sedneš, dáš tomu čas, tak se to naučíš. Není to magie. Není to o tom, že bys na to musela být génius.

Ale těžký je všechno okolo. Ty roky.

Ten pocit, že zatímco ty sedíš nad skriptama, ostatní žijou. Že někdo vydělává, někdo staví barák, někdo má rodinu, někdo buduje novej vztah… a ty máš pocit, že jen sedíš a učíš se další a další věci, který nikdy nekončí.

A občas ti v hlavě naskočí ta nepříjemná myšlenka…jestli to není vlastně trochu promrdanej čas.

A tohle je podle mě to, co je na medicíně nejtěžší. Ne to učivo.
Ale to, že si to musíš pořád dokola obhajovat.

Proč tomu dáváš roky života. Proč si necháváš utíkat věci, který ostatní normálně žijou.

A pak se na chvíli zastavíš… a dojde ti jedna věc. Že čas se stejně nezastaví. Že i kdybys šla dělat cokoliv jinýho, těch 6 let uteče úplně stejně. A najednou to přestane být o tom, jestli je to ztráta času. A začne to být o tom, jestli to za to stojí.

Já jsem teď v 5. ročníku. Unavená. Občas protivná. Občas fakt nasraná. Ale zároveň jsem na sebe hrozně pyšná. Protože když se zastavím a uvědomím si, co všechno už chápu, tak je to vlastně hustý. Ale unavená jsem z těch věcí okolo, že mám pocit, že to ostatní mi utíká.

A víš co mi na tom přijde úplně nejvíc? Že já jsem si celou dobu myslela, že ta škola mě učí o lidském těle.

Jak funguje srdce, mozek, nemoci. Ale ve skutečnosti mě učí hlavně o lidech. O tom, jak strašně moc chceme být zdraví… a jak málo pro to reálně děláme. O tom, jak čekáme, že nás někdo zachrání… ale sami se zachránit nechceme. A o tom, jak křehký to celý vlastně je.

Protože ti stačí jeden den, jedna blbá náhoda, jedno vyšetření… a všechno, co jsi bral jako samozřejmost, je pryč.A možná proto není medicína těžká tím učením.

Ale tím, že ti postupně dojde, že nemáš věci pod kontrolou tak, jak sis myslel.

A to je moment, kdy ti to všechno začne dávat smysl.

A zároveň tě to trochu vyděsí.

A možná právě proto… to stojí za to.